Zakarpatská Ukrajina - Podkarpatská Rus

Na dva týdny na začátku srpna se skauti z ORIONu a Bystřiny vypravili společně s Kontim, Aničkou a jejich rodinou na skautsko trampský tábor-vandr na Zakarpatskou Ukrajinu - Podkarpatskou Rus (Закарпатська область). Zázemím nám byl dům rodičů Aničky ve vesnici Kušnycja. Podnikli jsme několik výletů do nejbližšího okolí, do měst Užhorod a Mukačevo, do Koločavy a Sinovírského národního parku, poznali jsme život, kulturu, radosti i strasti zdejších obyvatel - Rusínů, v oblasti, která kdysi byla součástí Československa.

Cesta byla hodně dlouhá, už na úvod poznamenaná zdržením odjezdu, takže hned v úvodu máme přes hodinu zpoždění. Původně naplánovanou trasu přes Maďarsko jsme kvůli kolonám změnili na průjezd přes Slovensko. Na hranice s Ukrajinou jsme dorazili, když už se šeřilo, a po obtížích s byrokracií ukrajinských celníků jsme je opouštěli po dvou hodinách. Pak už jsme pokračovali pomalejší jízdou po ukrajinských silnicích - ty jsou opravdu hrozné (kdo nadává na stav českých silnic, měl by se jet podívat na Ukrajinu, pak by mu ty naše připadaly v naprosto výtečném stavu). Do Kušnycje (Кушниця) k rodičům Contiho ženy Aničky jsme dorazili až asi v půl druhé v noci. V neděli jsme vyrazili do Užhorodu (Ужгород), odkud se Kari vracel autobusem a pak vlakem zpět domů, prohlédli jsme si centrum města a navštívili zdejší hrad - to rozhodně stálo za to - nízké vstupné, obstojné sbírky a muzeum včetně výstavy o Podkarpatské Rusy v době První republiky. V pondělí jsme jeli místním autobusem do sousední vesnice Lysyčovo (Лисичово), kde je doposud stále funkční kovárna s vodním hamrem, vyrábějí zde motyky (zdejší nejobvyklejší zemědělský nástroj) a i další výrobky, a také se zde konají různé kovářské festivaly. Po Lysyčovu jsme se pak ještě prošli a opět místním autobusem se vrátili do Kušnycje.

V úterý jsme navštívili klášter na okraji Kušnycje a absolvovali jsme v něm i očistnou rituální koupel. Odpoledne jsme zajeli na nedaleké sádky, kde jsme měli možnost si chytit pstruha. Naštěstí opečení pstruhů nebylo podmíněno tím, že si je sami nachytáme, ne každému se to totiž dařilo. Ve středu jsme jeli do Iršavy (Іршава), původně byly naším cílem zdejší trhy, ale protože byl zrovna pravoslavný církevní svátek, tak se trhy nekonaly. Měli jsme ale zas možnost vidět sváteční pravoslavnou bohoslužbu ve zdejším kostele (a kolem něj). Odpoledne jsme strávili ukrytí před žárem (39°C) ve zdejším parku, při cestě zpět jsme navštívili ještě klášter na okraji Iršavy. Ve čtvrtek jsme jeli do vsi Dovhe (Довге), kde jsme nakoupili dlažbu do kuchyně a předsíně v patře domu, cestou zpět jsme byli v bazénu ve zdejším lázeňském sanatoriu Boržava (Боржава). V pátek zatímco Conti pokládal dlažbu, jsme z Lysyčova vyšli na výlet směrem na horu Kuk (Кук), kam jsme nakonec nedošli, neboť zde cesty nejsou nijak značené, a cesta, po níž jsme šli, prostě skončila a dál nepokračovala, navíc vedro bylo opět úmorné, tak jsme se aspoň vykoupali v tůni říčky. V sobotu většina jela opět do bazénu, část zůstává v Kušnycji a pokračuje v pokládání dlažby. Horko je stále hrozné (42°C).

V neděli ráno vyrážíme přes Dovhe (za ním je snad nejhorší silnice, po které jsme jeli - víc děr než asfaltu), Mižhirju (Міжгір'я) do Koločavy (Колочава). Zde jsme velmi rychle sehnali ubytování kousek od restaurace "Četnická stanice" umístěné přímo v domě (byť již přestavěném), kde byla umístěna četnická stanice z 1. republiky. Vyšli na procházku po Koločavě, nejprve na hřbitov, kde jsou hroby Nikoly Šuhaje a Eržiky, do české školy a nakonec jsme navštívili zdejší skanzen "Stará vesnice" (Старе село). Navečer přišly bouřky a od večera pak začalo vytrvale pršet. I v pondělí nepřestává pršet, přesto jsme vyrazili přes Sinovír (Синевир) na Sinovírské jezero (Синевирське озеро), od parkoviště je to k němu asi jen 1,5 km, a jeho obejití není delší, ale kvůli vytrvalému dešti z toho rozhodně nemáme ten pravý požitek (nehledě na značné zkomercializování - všude plno stánků se suvenýry, různí prodejci... a to jich tu je, stejně jako turistů, kvůli dešti ještě relativně málo). Vracíme se do Koločavy, znovu se ubytováváme a odpočíváme, přestává pršet. V úterý je opět hezky, po dešti a ochlazení je vzduch svěží. Rozdělujeme se na dvě skupiny. Áve, Pinďa, Hejkal a já vyrážíme na túru na vrchol Darvajka (Дарвайка, 1502 m n. m.), výstup nám dá docela zabrat, i přes ochlazení je stále hodně teplo a Slunce opět praží, po 3,5 hodinách jsme na vrcholu, já s Hejkalem jdeme ještě kousek dál po hřebeni na další o něco vyšší mezivrchol. Rozhled je tu výborný, stálo to za tu námahu, i když je škoda, že teď musíme zase sestoupit dolů, když už jsme nahoře a dalo by se krásně chodit po hřebenech poloniny. Vracíme se zpět a po 2 hodinách jsme opět v Koločavě. Druhá skupina - Dändy, Osika, Iníla, Konti, Zdeněk byli na procházce po Koločavě a především v dřevěném kostele, na hřbitově u hrobů československých četníků, které zabil Nikola Šuhaj a v muzeu. Do Kušnycje se vracíme jinou cestou přes Volovec (Воловець), jednak abychom se vyhnuli té hrozné silnici, a také abychom viděli ještě nějaké další dřevěné kostely, které na této trase jsou.

Ve středu jedeme na výlet do Mukačeva (Мукачево), zde opět vyzvedneme Kariho. Prošli jsme si historickou část města a navštívili hrad Palanok (замок Паланок) na skále na kraji města, i jeho prohlídka stála za to, včetně výborného maďarského guláše ve zdejší restauraci v hradním sklepení. Ve čtvrtek jedeme přes Dovhe do Chustu (Хуст), jednak abychom Karimu ukázali tu hroznou silnici :-) a také navštívit klášter v Lipecké Poljaně (Липецька Поляна) a město Chust (původně jsme chtěli jet na dva dny do Solotvyna (Солотвино), ale přehodnotili jsme to), přes Iršavu se vracíme zpět, stavili jsme se ještě v bazénu. V pátek část jede do Iršavy na nějaké nákupy, zároveň se zde přimotají k návštěvě gubernátora Zakarpatské oblasti, při jejíž příležitosti sem přijel parní úzkokolejný vlak po zdejší (již léta nevyužívané) dráze, mimo jiné jí prý chtějí obnovit (i do Kušnycje a dál do hor, kde jsou stále její pozůstatky). Část z nás, která zůstala v Kušnycji, dodělává potřebné práce na obkladech a také přemisťujeme kameny od vrat na zadní dvorek u domu. Odpoledne si balíme věci před odjezdem. Po celou dobu je zde stále opět horko. V sobotu brzy ráno vstáváme, po 4 hodině se loučíme a odjíždíme. Hranice překonáváme překvapivě rychle, jen za 1,5 hodiny - naštěstí na slovenské straně, kde je třeba ukázat a otevřít všechna zavazadla (jestli nepašujeme alkohol či cigarety ve větším než povoleném množství) jsou docela přívětiví a kontrolu neprovádí příliš důkladně. Stejnou trasou jako před dvěma týdny se vracíme zpět, postupně se ochlazuje (na východním Slovensku bylo ráno 27°C, v Čechách je odpoledne asi 18°C) a objeví se i občasné přeháňky. Večer jsme se vrátili domů.

Fotogalerie: Hvězdář | Kontiki