Jarní tábor Mentaurov 2020
Nu, tak začněme. Až budeme na konci tohoto příběhu, budeme vědět víc, než víme teď. Byl totiž jeden zlý duch, jeden z nejhorších, byl to sám ďábel. Jednoho dne byl opravdu v dobré náladě, neboť udělal zrcadlo, které mělo tu vlastnost, že všechno dobré a krásné, co se v něm obráželo, mizelo v něm téměř do nicoty; ale co za nic nestálo a co vypadalo ohavně, to v něm důkladně vystoupilo a stalo se ještě ohavnějším. Nejkrásnější krajiny v něm vyhlížely jako vařený špenát a ti nejlepší lidé se v něm stali ošklivými nebo stáli na hlavě bez trupu a jejich tváře byly tak znetvořeny, že byly k nepoznání. A jestliže měl někdo jedinou pihu, mohl si být jist, že mu v zrcadle naběhne přes celý nos i ústa. To je náramně zábavné, říkal si ďábel. Jestliže něčí hlavou proběhla dobrá, zbožná myšlenka, v zrcadle se objevil úšklebek, až se duch-ďábel musil smát svému skvělému nápadu. Všichni, kdo chodili do čarodějnické školy — měl totiž svou čarodějnickou školu — všude vyprávěli, že se stal zázrak. Teď teprve je možné vidět — tak tvrdili — jak svět a lidé opravdu vypadají. Rozeběhli se po světě se zrcadlem a nakonec nebylo země ani člověka, aby v tom zrcadle nebyli znetvořeni.
A tu chtěli zaletět dokonce až k nebesům, aby si dělali blázny z andělů a z Pánaboha. Čím výš se zrcadlem letěli, tím silněji se šklebilo, sotva je udrželi. Letěli stále výš a výše, blíž Bohu a andělům. A tu se zrcadlo ve svém ďábelském chechtotu tak hrozně otřásalo, že jim vyletělo z rukou a zřítilo se k zemi, kde se roztříštilo na stovky milionů, biliony a ještě více kousků. A tak právě natropilo ještě mnohem víc neštěstí než předtím. Neboť několik kousků bylo sotva větších než zrnko písku, a ty poletovaly v širém světě, a kde se dostaly lidem do očí, utkvěly v nich, a tak lidé viděli všechno obráceně nebo měli oči jen pro to, co kde bylo špatného. Každá částečka zrcadla podržela totiž v sobě tytéž síly, jaké mělo zrcadlo vcelku. Některým lidem se střípek zrcadla dostal dokonce do srdce, a pak to bylo opravdu zlé. Takové srdce bylo jako kus ledu. Několik kusů zrcadla bylo tak velkých, že se jich dalo použít jako okenních tabulí, ale takovým oknem nebylo záhodno dívat se na své přátele. Jiné kusy se dostaly do brýlí, a pak bylo zle, když lidé vzali brýle a chtěli se pořádně podívat a být spravedliví. Zloduch se smál, až se za břicho popadal, nádherně ho to při tom šimralo. Ale venku ještě poletovaly malé kousky skla. A teď poslouchejme!
Ač to podle počasí nevypadalo, přenesli jsme se na sever, kde vládne sněhová královna. Táborníci rozdělení do čtyř posádek prožili příběh Gerdy, která hledá a snaží se zachránit svého zmizelého kamaráda Kaje. O zrcadlu a jeho střepech se dozvídáme v bojovce a hledání vlastností, seznamujeme se s chlapečkem a holčičkou při výletu k nedaleké jeskyni při cestě s netradičním kroketem a zašifrovanou stopovačkou, překonáváme lanovou lávku a komunikujeme pomocí pantomimy. V čase stráveném v květinové zahradě nejprve hledáme správné střevíce, sbíráme lentilky, poznáváme květiny a podle nich luštíme zprávu a nakonec procvičujeme paměť. Další den vyrážíme na výlet do Litoměřic, kde kromě návštěvy bazénu a centra města hledáme poslepu cestu k princi a princezně, které prokazujeme svou výmluvnost. Od loupežnické dcerky se snažíme získat cennosti a po řádném oblečení úprkem běháme, od Laponky k Fince se dostáváme překážkovou dráhou a na dálku jim přenášíme zprávy. Při strategické soutěži se dostáváme k zámku sněhové královny, kde prokzujeme své znalosti a dovednosti, a po té vysvobozujeme Kaje.
Fotogalerie: Hvězdář