Zimní výprava na Tisovou
V nížinách se sice pomalu probouzí jaro, ale v Tisové u Nejdku leží ještě na planinách sníh. Je doba ledová. Inspirováni příběhem o tom, jak mamut se surikatou a šavlozubým tygrem putují zasněženými pláněmi, aby předali ztracené batole zpět lidem, jsme se vydali na výpravu. Hned první večer přepadla tábor smečka šavlozubců, kteří šli po krku malému dítěti. Dítě představovala plyšová myš a narodila se našim kormidelníkům dvou proti sobě bojujících posádek. Při večerní bojovce bylo nutné jej uchránit před tygry a dostat se s ním k řece. Když jsme se po nelítostném boji vyspali a nasnídali, bylo nutné ošetřit si rány z večerních bojů, a tak jsme se pustili do výuky a trénování zdravovědy. Šrámy byly velké, zabralo to dost času, ale nakonec jsme se přece jen z ran vylízali a mohli se vydat ven. První překážkou na naší cestě byla skála, kterou bylo nutno co nejrychleji zdolat i s batoletem v podpaží. Někdy to sice vypadalo, že spíš než o záchranu dítěte jde o jeho rozmačkání o skálu, ale což – Sid v pohádce s ním taky nezacházel zrovna nejšetrněji… Po zdolání skály bylo nutné dítě nakrmit, ale kde vzít v době ledové jídlo? Ještě že se tu potulovalo hejno blbounů nejapných s několika melouny. O jeden z nich jsme si zahráli ragby ve sněhu a pak jsme se notně zmáčení vrátili do chaty na oběd.
Po poledním klidu bylo potřeba začít konat, protože dva z našich členů si na této výpravě měli skládat slib. Vydali se tedy se Želvíkem připravovat slibový oheň, a ostatní, aby jim to nebylo líto, si taky šli připravit své ohníčky, které následně měli zapálit. Mezitím ale přišel silný vítr a déšť, takže se to i přes velké nasazení povedlo jen těm nejzkušenějším. Když se venku setmělo, připravovali jsme večeři, zpívali a čekali, zda nám počasí umožní uskutečnit sliby. Vypadalo to velmi nahnutě, ale v poslední chvíli déšť ustal a vítr se kapánek zmírnil, a tak jsme vyrazili ke slibovému ohni. Sasanka a Akord jistě na den svého slibu jen tak nezapomenou a můžou být hrdí na to, v jakých povětrnostních podmínkách si slib složili. V neděli po úklidu a sbalení zbývalo vystopovat lidi a po závěrečné stopovačce a jim předat ztracené mimino. To se nakonec povedlo, a tak jsme se s pocitem dobře splněného úkolu a hezky prožitého víkendu vraceli k domovu.