Eliáš a Tři jezy

Rušný a mokrý víkend Alnitaku

Konec září sliboval prodloužený víkend, na který si oddíl Alnitak udělal spoustu plánů. Jedním z nich byla účast na setkání u mohyly Eliáš s přespáním ve stanech, které jsme nakonec museli zrušit, protože předpověď byla úmorná – vytrvalý déšť a ještě vytrvalejší zima. Jelikož nás ale už tak dost omezuje virus, a nikdy nevíme, zda nám další akce nebudou upřeny, rozhodli jsme se aspoň počasím nenechat omezit úplně, a na Eliáš jsme vyrazili aspoň na sobotu. U skautského kříže jsme se setkali s dalšími nadšenci z jiných středisek, absolvovali zkrácený deštivý nástup, nechali jsme vyrůst mohylu zase o několik našich kamenů a po svačině jsme se vydali pěšky do Jáchymova. Cestou jsme se snažili trochu si hrát, abychom nemysleli jen na to, jak je mokro. Výlet jsme zakončili návštěvou jáchymovského muzea, kde jsme strávili příjemný čas v teple a suchu a dozvěděli se zde mnoho zajímavostí o mincovnictví, těžbě, lázeňství, kamenech i životě v Krušnohoří. Děkuju všem, kteří deštivou výpravu pomohli prožít podle zákona „Skaut je veselé mysli“ (…a Skaut je nepromokavý).

Víkend ale po skautské stránce ještě nebyl pro všechny alnitacké u konce. Na sv. Václava v 6 hodin ráno při 0,0 stupních se sešlo deset statečných u naší základny, aby společně vyrazili do Prahy vstříc dalším dobrodružstvím. Čekal je závod Napříč Prahou – Přes tři jezy. Oddíl Alnitak postavil na start dvě posádky na skautských pramicích P550 – posádku Racků v kategorii skauti a posádku Narvalů v kategorii dospělí-open. Přestože ani tento den nebylo teplo a už vůbec ne sucho, a přestože (nebo možná právě protože) si obě posádky dopřály koupel ve Vltavě, všichni účastníci se vrátili nadšení a plni neopakovatelných zážitků. Všem patří díky za skvělou spolupráci, dobrou náladu v každé situaci a za to, jak statečně bojovali za reprezentaci ORIONu.

• 

• 

• 

• 

Jako suchozemský skaut 25 let v záloze jsem se cítila velmi poctěna příležitostí reprezentovat oddíl Alnitak na tak prestižní akci jako je závod Tři jezy. Na pramici jsem sice nikdy nejela, nicméně odvaha mne neopustila ani po shlédnutí předpovědi počasí a já se na závod moc těšila. Po příjezdu do Prahy a zběžné kontrole oblečení dalších závodníků jsem začala lehce pochybovat, zda jsme na správném místě. Probíráme naše vybavení, snídáme a přemýšlíme, co vzít s sebou do lodi. Je dost zima a tak bereme všechno a cpeme to do půjčeného lodního vaku. Když si před startem uvědomím, že zde opravdu asi jde o sport (v několika bundách se moc sportovat nedá) a svléknu přebytečné vrstvy, pytel už nejde moc zavřít. Výsledkem tohoto činu je odpolední cesta téměř všech členů naší posádky do Varů v mokrém oblečení. Ale to předbíhám. Před startem cvičíme různé povely a nutíme háčky, aby si svlékli čepice, protože jinak vůbec neslyší kormidelníka ani nic jiného. Pramice se nám pěkně točí dokola. Kormidelník má pocit, že loď je nějaká rozbitá a pořád jede doleva. Dále konstatujeme, že jako jediná pramice v závodě nemáme vlnolam. No nic, třeba není potřeba. Na startu jsme včas a už pádlujeme, křičíme a cákáme na ostatní vodáky i na sebe. Následuje další otočka o 360° a ostatní získávají náskok. Máme však na lodi velmi silné jedince a před jezem některé posádky předjíždíme. První jez zvládáme s přehledem. Ve šlajsně před Karlovým mostem však nabíráme vodu a pramice se k mému údivu potápí. Zde dochází k namočení všech našich náhradních věcí. Odmítáme pomoc záchranářů, kteří se k nám blíží jako supi ke kořisti a na podmostním pilíři s pomocí dalších posádek vyléváme loď a pokračujeme v plavbě. Dobrá nálada nás neopustila a tak zvesela přijíždíme do cíle. Nakládáme mokré věci i skauty, pouštíme naplno topení a spěcháme domů.
Martina